(Ne)monogamie, feminismus a patriarchát

Téma monogamie a nemonogamie často vyzývá provokuje naše zažité hodnoty a představy o vztazích, o tom co je zdravé, morální, funkční. Tento článek je zamyšlením nad tím, jak patriarchát ovlivňuje naše romantické vztahy a vztahovou formu, kterou si pro sebe vybíráme. Možná je to totiž právě patriarchát v nás a jeho vliv na naše hodnoty a preference, co významně formuje naše postoje na monogamii a vztahovou rozmanitost.

V první řadě: co je tedy přesně patriarchát a jak nás ovlivňuje?

Z širšího úhlu pohledu je patriarchát mnohem víc než jen povyšování mužů nad ženami. Patriarchát je systém, v němž třímají moc specifické osoby (většinou starší, bílí, heterosexuální muži), protože je u nich předpokládána inherentní výjimečnost. Tato předpokládaná (ne vždy nutně reálná) výjimečnost má navíc velmi úzkou a specifickou definici. Je totiž charakterizována zejména vlastnostmi jako je kontrola, výkonnost, individualismus a kompetice. Patriarchát je tak navíc úzce propojen s kolonialismem, konzumem a kapitalismem.

Ve výsledku se tak hodnoty tohoto systému plošně vkrádají do nejrůznějších aspektů našich životů. Oslavování výkonnosti vede k redukování hodnoty člověka na to, kolik práce odvede, a to na úkor duševního zdraví a udržitelnosti. Glorifikování síly vede k tolerování násilí ve jménu průbojnosti, na úkor empatie. Preferování kontroly a racionality znevažuje vše, co vychází ze zkušenosti emocí, těla a empatie a vytváří v nás falešný dojem, že srdce a rozum jsou dvě protichůdné věci. Prosazování individualismu nás obírá o podporu a zdroje komunity a uvaluje na nás nároky, které jednotlivec nemůže udržitelně plnit. Kompetice nám dává najevo, že se musíme vzájemně neustále porovnávat a soutěžit o svoje místo, přijetí nebo zdroje, než abychom se podporovali a vzájemně obohacovali. Patriarchát má navíc vlastní představu o tom, co znamená být ženou a mužem – jak vypadají, jak se chovají a staví je proti sobě, skoro jako dva oddělené cizí druhy.

Pod patriarchátem jsou tak penalizovaní nejen ti, kteří nesplňují výše zmíněný patriarchální ideál výkonného racionálního muže (včetně jiných mužů), ale i všichni ostatní, kteří se nevejdou do jeho binárních šuplíčků a kolonek. Takoví lidé jsou pak často označováni jako ti slabší, méně schopní, nepřirození, nebo dokonce nemorální (mýtus o přirozenosti jasné binarity je nicméně téma na jiný článek). Patriarchát ve výsledku utlačuje i etnické menšiny, identitně, sexuálně a vztahově rozmanité osoby (LGBTQ+ komunita). Tento systém tak není jen o postoji vůči jistým osobám, ale i praktikám, kultuře a myšlenkovým rámcům. A nakonec i ti, kteří se do patriarchálních opresivních škatulek vejdou, v nich musí zůstat a má to na ně důsledky. Proto odpovědí na otázku, komu škodí patriarchát, je, že škodí všem, vyjma malého množství mocných a privilegovaných, kteří tento systém udržují v chodu, protože jim poskytuje benefity na úkor ostatních.

Tyto patriarchální hodnoty a ideály jsou pak dále reprodukovány společností. Říká nám, jak se věci dělají dobře a trestá nás, pokud její normy nedodržíme. Uplatňuje je prostřednictvím filmů, skrz to, kdo dostane jakou práci, co naši rodiče a kamarádi říkají o vztazích, nebo skrz zvednuté obočí kolemjdoucích. Jsou součástí našeho jazyka, symbolů, legislativy. Nelze nebýt ovlivněn*a těmito normami a často jsou tak samozřejmé, že si je už ani neuvědomujeme. Patriarchát se tak skoro neviditelně propisuje se do toho, jak pracujeme, jak vnímáme sami sebe, jak tvoříme naše vztahy a v konečném důsledku i do kvality našeho života.

Jak se tedy přesně patriarchát projevuje v naší vztahovosti?

 Patriarchální hodnoty pro vztahy

•   Majetnickost, uplatňování moci

•   Binární vidění

•   Individualismus

•   Genderové stereotypy

•   Výlučnost

•   Reprodukce jako smysl vztahu

I vztahy, které tvoříme ve společnosti pod vládnoucím patriarchátem, podléhají jeho hodnotám. Je tomu tak často skrz ekonomické nebo právní mechanismy, jako je třeba heterosexuální a monogamní instituce manželství, nebo skrz genderově nevyvážené podpory péče o dítě. Patriarchát taky favorizuje zadané a heterosexuální jedince na úkor singles a queer lidí, protože ti nesplňují patriarchální touhu po binaritě a výkonu – tedy po opačných genderových rolích a plození dětí.

Už jen samotný pohled na „úspěšnost“ vztahů, je v naší společnosti významně ovlivněn binárním patriarchátem. Vztahy vyhráváme, pokud jsme jen spolu a napořád. Pokud vztah byl naplněný, ale po vzájemné dohodě skončil, nedosáhli jsme tak pragmaticky uchopitelného výsledku a takový vztah je pak označován za prohru nebo nezdar. Když už pak nalezneme toho jednoho* tu jednu, v tradičním patriarchátu najíždíme na připravenou kolej vztahu se zastávkami spolubydlení, manželství, děti, smrt. Tato linie zase vychází z genderových stereotypů. Podporuje totiž vzájemnou závislost partnerstva, zejména tedy matek na mužích, živitelích rodiny.

Patriarchát se promítá do vztahů i přes méně viditelnou vztahovou dynamiku. Dívá se na vztahy často skrz optiku uplatňování moci a kontroly, tedy přivlastnění si toho druhého, spíš než aby vztahy viděl jako spolupráci. Často je to aplikováno výrazněji na ženy prostřednictvím shamingu a omezování jejich sexuality, zatímco se to označuje jako romantika a nejsilnější důkaz lásky. Pod patriarchátem taky dochází k reprodukci genderových stereotypů, zejména o tom, jaké jsou ženy versus muži a jaké role nebo povinnosti by jim ve vztazích měly náležet. Třeba že muži primárně ochraňují ze své pozice síly a mají horkou hlavu, ženy to trpělivě přečkají a opečují. Z velké části se zde také bude projevovat černobílé vidění, tedy snaha vše kategorizovat do dvou protichůdných pozic, třeba jako: já jsem ta emoční, ty jsi ten racionální. Buď spolu spíme, nebo jsme jen kamarádi. Buď ve vztahu směřujeme k dlouhodobému závazku, a nebo je to jenom flink. Nic mezi tím.

Na základě patriarchálních hodnot hierarchie je často také vystavěna představa, že pouze jeden člověk má naplnit všechny naše vztahové představy a pokud tak nečiní, není to ten pravý*á. Což nejen vytváří neuvěřitelné množství tlaku a požadavků na jediného romantického partnera*ku, ale také tím vzniká jedno z absolutně nejzásadnějších pravidel monogamních vztahů - ten pravý*á může být jenom jeden*a, jinak to děláš blbě. Ten správný vztah je totiž o tom, že naším vším je jedna osoba. Výchozím konstruktem je zde romantická láska, založená na tom, že se najdou dva, muž a žena. Bezhlavě se zamilují a patří si až do smrti, jejich láska je čistá, majetnická a pohlcující. A pokud máme i nějaké jiné tužby nebo zamilování, jedinou vyspělou a morální volbou je potlačit to (pamatujete, jak jsme výše psali, že jedna z hodnot patriarchátu je racionalita a kontrola?). Princeznu tak vždycky vyhrává princ na bílém koni a ne sedm trpaslíků. Tomuto smýšlení, kterému jsme vystavěni mimo jiné i ve filmech, literatuře a hudbě, se říká mono-normativita.

Všechny zmíněné hodnoty jsou do nás často tak vtištěné, že jsou velmi těžko oddělitelné od nás samých. To ale nutně nemusí mít vůbec nic společného s tím, co bychom si pro sebe přáli, kdybychom těmito představami nebyli obklopeni.

Může vedle sebe fungovat patriarchát a vztahová rozmanitost?

Vztahová rozmanitost oslavuje různé formy konsenzuální  vztahovosti, což je rozdíl oproti nevěře, kterou patriarchát, tedy u mužů, poměrně toleruje. Nevěra je v takovém smýšlení jen „chyba“, nebo přešlap, což opět odkazuje na to, že existuje nějaká norma, od které bylo odchýleno, a tou normou je deklarovaná monogamie. Od normativní monogamie se konsenzuální nemonogamie liší zejména otevřeností a opuštěním černobílého vidění. V nemonogamii není nutné, aby jeden*jedna partner*ka vyhrál nad všemi ostatními, protože jsou různé typy vtahů a osob, které v životě potřebujeme, nebo které nás mohou obohatit. Skoro všichni máme další blízké, ať už rodinu, děti, kamarádstvo, ke kterým cítíme lásku bez toho, aby jim naše pozornost vůči jiným osobám snižovala výjimečnost. Důležitost vztahů nebo osob není nutně podmíněná tím, že jsou jediní v našich životech, a nebo na vrcholu pomyslné hierarchické pyramidy. Různé typy nemonogamie tak opouští sexuální a nebo romantickou výlučnost a mají své vlastní způsoby, jak nakládat s potřebou výjimečnosti a závazku.

Nemonogamní vztahy jsou často založené na vytvoření komunity pro naplnění našich potřeb, ať jde o sexuální, romantické, nebo jakékoliv jiné touhy. Zříká se kontroly nad partnerem*kou, majetnickosti a často i jakékoliv hierarchie vztahů. Přijímá myšlenku, že si můžeme naplňovat sexuální potřeby, zamilovat se, nebo sdílet intimitu bez toho, aby to snižovalo lásku nebo závazek k jiným partnerům*kám. Vztahovost a spokojenost se tak stává týmovou prací. To ale neznamená, že v nemonogamii je vše dovoleno a nikdy nikdo nemá potřebu vlastnit, nebo omezovat. Pouze se otevírají možnosti, ve kterých se můžeme pohybovat a hledáme způsoby, zda a jak je možné si je vzájemně dopřát.

Nemonogamie je tak svými cíli a hodnotami v přímém rozporu s patriarchátem, který je ale vrostlý do společenských norem, systému, legislativy a kultury. Velkou část stigmatu vztahové rozmanitosti, zejména o její nemorálnosti, špinavosti a nevyspělosti, lze propojit právě s patriarchálním mono-normativním viděním vztahů.

Feminismus a nemonogamie

Feminismus je se svými hodnotami mnohem lepší match s konceptem vztahové rozmanitosti. A to do takové míry, že si dovolím říct, že podpora vztahové rozmanitosti, tedy vztahovosti, jež konsenzuálně opouští romanticko-sexuální výlučnost a zplnomocňuje všechny bez ohledu na jejich gender, etnikum, nebo sociální status, patří mezi feministické hodnoty. Přesto se současné feministické snahy primárně soustředí na podporu etnických menšin, sexuálně a identitně rozmanitých menšin (LGBTQ+ komunita), sexuálních pracovnic*níků (což je rozhodně potřebné a chvályhodné), ale ne vždy stejně hlasitě podporují polyamorii, otevřené vztahy a další.

Přitom je to právě konsenzuální nemonogamie, v našem moderním západním pojetí, která je postavená na otevřenosti a přijetí, umožňuje zkoumat (nejen) ženskou sexualitu a autonomii a nabízí množství variant naplnění mimo vytyčenou cestu spolubydlení-manželství-děti-smrt. Množství nemonogamních vztahů je dokonce úplně nehierarchických, což znamená, že nestaví jednoho člověka nebo vztah nad ty ostatní. Nicméně i hierarchické formy, které mají mezi vztahy jinak rozvržené zdroje, jsou si ale vědomy těchto mocenských nerovností, oslovují je a pracují s nimi. Základními hodnotami těchto vztahů jsou tak transparentnost, komunikace a konsent.

Znamená to, že je nemonogamie feminističtější než monogamie? Která vztahovost je lepší?

Pointa není v tom, že jedna ze vztahových forem je lepší nebo nutně feminističtější. Protože není. Navíc už jen otázka na to, která z těchto forem je lepší, je potenciálně výsledkem patriarchálního programování: porovnávat a rozdělit do dvou oddělených opozičních táborů. Vyvýšit jedno za ponížení druhého.

I monogamie samozřejmě může být feministická. To, že ji patriarchát preferuje neznamená, že nutně jde proti feministickým hodnotám. Pouze by měla být výsledkem dobrovolné, vědomé a informované volby, což je rozdíl oproti kompulzivní monogamii, která je výsledkem patriarchálních hodnot. I na monogamii by se měl vztahovat koncept komunikace & konsentu, který ale často neprobíhá právě proto, že nám patriarchální mono-normativní společnost nedává jinou možnost, než právě monogamii. Pokud společnost veřejně nemonogamní volbu stigmatizuje (1), a to i do takové míry, že můžeme přijít o zaměstnání, bydlení nebo jiná práva, lze vůbec v takovém případě považovat vztahovou volbu za informovanou a dobrovolnou? Jedná se o skutečný konsent? Pokud mám jen jednu možnost, není to svobodná volba.

Stejně tak i nemonogamní vztahy nejsou vůči patriarchátu imunní a mohou podléhat jeho hodnotám, byť většinou takové praktiky komunita odsoudí jako neetické. Jedná se například o OPP = one penis policy, kdy z iniciativy muže jeho partnerka*ky nemohou mít vztahy s dalšími muži, nebo unicorn hunting, který nejčastěji označuje vyhledávání bisexuální ženy primární heterosexuální dvojicí za účelem zábavy a často může vést k přehlížení práv a well-beingu této ženy. Ač tyto praktiky automaticky nemusí být inherentně vykořisťující, v praxi se s tím lze často setkat a důvody za nimi lze často vysledovat k nereflektovaným patriarchálním hodnotám, jako je majetnickost nebo mocenská nerovnost, couples privilege a další. Diskutovaným tématem je též přítomnost jakékoliv hierarchie v nemonogamních vztazích, která může předpovídat rozdílné nereflektované uplatňování moci a stavění jedné osoby nad potřeby a důstojnost jiných.

Ani jedna z forem vztahovosti tak není z podstaty lepší, etičtější, nebo morálnější. Hlavní je, zda si tuto formu pro sebe opravdu volíme my a není pro nás vytyčená opresivním systémem. Tedy zda je v souladu s našimi hodnotami a zda z pozice moci nepoškozuje nás, či ostatní.